Na vřesovišti u Havraníků nacházíme mnohočetné porosty keřů janovce metlatého (Cytisus scoparius). Také se mu říká čilimník. Údajně je to v téhle lokalitě trochu problém, protože se zde janovec chová invazivně. V jeho stínu pak nerostou jiné rostliny. Nicméně květy má nádherné, že? Všude září krásná žlutá.
Janovec je vcelku prudce působící léčivá rostlina, musí se to s ní umět a vědět, v jakém množství zpracovat a podávat. Lze se jím otrávit. Velké dávky mohou způsobit srdeční arytmii, pokles krevního tlaku. Zpočátku vznikne průjem, zvracení a pocení. Následovat mohou křeče a zástava dechu. Otravy byly ale v minulosti velmi vzácné.
K léčebným účelům lze použít květy, nať či semeno. Jedovatý je v něm hlavně alkaloid spartein, kterého je nejméně v mladých květech, nejvíce v semenech. Spartein je kardiotoxický, způsobuje zrychlení srdeční činnosti, ve velkých dávkách vyvolává srdeční arytmie, pokles krevního tlaku a může způsobit srdeční selhání. Ovlivňuje srdeční činnost podobně jako digitalis (známe jako lék Digoxin), ale na rozdíl od něj se v těle nekumuluje.
V malých dávkách janovec zvyšuje příliš nízký krevní tlak, působí kardiotonicky – posiluje srdeční sval a normalizuje srdeční rytmus v případě bradykardie (pomalý tep). Ve vyšších dávkách naopak srdeční akci zpomaluje a zvyšuje průtok věnčitými tepnami. Nejlepší je janovec zpracovat jako homeopatickou tinkturu. Takto nemůže uškodit. Tinktura je vhodná při srdečních arytmiích. Dříve se janovec používal jako uterotonikum zejména při poporodním krvácení (vyvolává stahy děložního svalstva) a hemostyptikum – zastavuje krvácení. Podával se v tomto případě ve formě běžné tinktury. Nať bývala lidovým lékem při revmatismu a jaterních chorobách. Sloužil také jako diuretický prostředek.
Zajímavé je, že srnám, zajícům, ovcím a kozám janovec nevadí a spásají ho.
Jeho stonky se používaly k splétání košťat a košíků (odtud název metlatý).
Stonky poskytují vlákna a zvláště v době 1. i 2. světové války sloužily jako náhražka juty nebo k nastavování vlny a bavlny. Dřevo ze starého janovce se používalo k výrobě dřevěného uhlí a na výrobu překližek. Dříve se květy se užívaly jako náhražka pravého čaje. Takže mladých sušených květů bychom se asi nemuseli bát.
V národním parku Podyjí často potkáváme tuto vonící krásku. Jedná se o třemdavu bílou (Dictamnus albus). Květy voní omamnou citronovou vůní. Obsahují totiž velké množství silic, které se obzvláště v horku vypařují. Za velmi horkého dne a v bezvětří se mohou i samy vznítit. Pokud bychom škrtli sirkou nad květem, silice by se zapálili též. Hoří načervenalým plamenem. Po rychlém vzplanutí ale oheň ihned uhasne a květ zůstane nepoškozený. Tohle ale samozřejmě na vyprahlé louce nikdy nezkoušejte. Mohli byste způsobit velký požár. Třemdavě kvůli tomuto v minulosti říkalo ohnivý keř či Mojžíšův keř (hořící keř o kterém se zmiňuje bible). Na třemdavu ale moc nesahejte bez rukavic. Významnou součástí třemdavy jsou totiž furokumariny, fotosenzibilizující látky, které při současném působení slunečního záření nebo umělého zdroje UV záření mohou poškodit lidskou pokožku. Po dotyku rostlinou a oslunění vzniknou na kůži škaredé puchýře, které se špatně hojí. Na kůži po nich zůstanou jizvy či pigmentové skvrny. Byly popsány i celkové projevy intoxikace po větším kontaktu s třemdavou se žaludečním podrážděním, dávením, nervozitou a depresivními stavy. Při aplikaci čaje ze sušené drogy ale nehrozí žádné nebezpečí.
Z rostliny se léčebně používal hlavně kořen. Mattioli ve svém herbáři popisuje jeho použití proti střevním červům a bolestem břicha. Používal se i u ženských chorob, k vyvolání menstruace, potratu, při porodu placenty, mrtvého plodu atd. Ženy si z něj vyráběly vaginální čípky. Novější výzkumy ukázaly, že extrakt z kořene třemdavy vykazuje antifertilní aktivitu (zabraňuje otěhotnění). Třemdava se ve středověku používala i proti moru. Odvar z kořene léčí rány. Dohromady s guajakovým dřevem se třemdava používala také proti syfilis. Dáleproti epilepsii a různým mozkovým chorobám. V Římě používaly odvar z kořene ženy ke zkrášlení, odstraňuje prý z tváře pigmentace a pihy.
Vodné a vodně-lihové výluhy z květů vykazují antibiotické účinky a zvyšují srážlivost krve. Nať působí výrazně močopudně a zlepšuje trávení. Všechny drogy z třemdavy se také využívaly zevně na omývání a koupele ekzémů, při vypadávání vlasů, na varixy apod.
Pozor!! Dnes patří třemdava mezi chráněné rostliny.
Poměrně často zde potkávám kerblík. Jde zřejmě o kerblík třebuli (Anthriscus cerefolium). Jiný název je třebule pravá. Kerblík je aromatická rostlina příjemně vonící po anýzu a petrželi. Používal se jako koření zejména ve francouzské kuchyni. Mlaďounké, čerstvé listy se přidávají k teplým pokrmům v poslední fázi úpravy podobně jako u petrželky. Podobně jako petrželka obsahují hodně vitaminu C. Kerblík se často se pěstoval v klášterních zahradách. Podobně působí a chutná kerblík lesní, který je ale o trochu méně aromatický.
Kerblík je močopudný. Při zánětech močového systému lze na podbřišek přikládat kašovité obklady z listů. Mast z kerblíku a sádla je dobrá proti otokům, kožním zánětům a vředům. Jinak má kerblík efekt proti zažívacím potížím, onemocnění jater, žlučových cest a sleziny. Působí spasmolyticky – uplatňuje se např. při bolestech zažívacího traktu. Pomáhá i u zánětu průdušek – zde se aplikuje inhalačně. Jako koření se též používají plody, pomáhají při zažívacích potížích. Lze je pomlet na prášek a podávat na špičce kulatéhpo nože. Z kerblíku lze vyrobit tinkturu či nálev. Kerblík se používal i v podobě koupelí u astmatu, bronchitidy, bolestí hlavy migrenoisního typou, poruše prokrvení končetin apod. Provádí se většinou střídavě koupele rukou a nohou. Celkové koupele se používaly i u kožních chorob, skrofulozy a u otoků uzlin. Šťáva z kerblíku se kapala do očí při zánětu nebo se dělaly obklady.
Pozor!!! Kreblík je velmi podobný krabilici mámivé, které má stejné uspořádání listů, podobné květy i plody. Lodyha krabilice je ale většinou temně červená až fialově skvrnitá (kerblík ji má zelenou) a hlavně je chlupatá stejně jako listy. Listy kerblíku musí být bez chloupků.
Též lze kerblík zaměnit za prudce jedovatý bolehlav plamatý.
A taky tady vidíme kokořík vonný (Polygonatum odoratum). Rostlina obsahuje podobné jedovaté steroidní glykosidy a saponiny jako blízce příbuzná konvalinka. Proto se nyní u nás v léčitelství moc neužívá. Lidé se jej bojí. Ale asi je to velká škoda. Kokořík je často používán v tradiční čínské medicíně. V amerických pramenech jsem zjistila, že jsou všechny druhy kokoříků velmi populární u bylinářů v USA, kde se používal tradičně Indiánskými kmeny. Propaguje jej tam například známý herbalista Matthew Wood. Také četné výzkumy dokazují, že má rostlina velmi zajímavé účinky. Používá se hlavně kořen a oddenky, které se mohou sbírat po celé vegetační období, ale nejlépe na jaře nebo na podzim, kdy mají největší sílu.
Matthew Wood chválí kokořík jako bylinu, která působí velmi blahodárně na pohybovou soustavu. Pomáhá příznivě stárnout svalové a kosterní soustavě. Pohybové ústrojí je díky němu flexibilnější a bez bolestí. Lze jej využít při jakýchkoliv bolestech pohybového ústrojí i po úrazech. Pomáhá svalům, šlachám, vazům, kostem a kloubům. Užívá se formou tinktury, ale lze z něj vyrobit i mast, sprej k lokální aplikaci, obklad, pleťovou vodu. Využívá se i odvar.
Kokořík se používal také jako antitusikum u suchého, dráždivého kašle, při suchosti v ústech. Oddenky jsou také součástí čajových směsí používaných proti špatnému zažívání
Dále má efekt při impotenci a předčasné ejakulaci. Obsahuje glukokininy – látky snižující hladinu cukru v krvi. Působí jako antidiabetikum. Jedná se o adaptogen a tonikum, výrazně posiluje, hlavně při chronických nemocech. Na druhou stranu zklidňuje a zlepšuje spánek. Zevně se používal na záněty kůže, zhnisané rány. Z rozdrcených oddenků se dříve připravovaly obklady na odstranění kožních skvrn.
Využití kokoříku je pro mne tak fascinující, že se mu budu věnovat v samostatném článku.
V lesích kolem Dyje nacházíme docela často i kopytník evropský (Asarum europaeum).
Co je na této rostlině zajímavého, je to, že většinou vidíme jen listy. Květy totiž vyrůstají mezi listy nízko nad zemí či dokonce pod zemí, takže nejsou vidět.
Kopytník byl dříve také dost hojně používaná léčivá rostlina. Působí ale opět dost prudce. Je potřeba to s ním umět. Ve větších dávkách působí toxicky. Ve formě homeopatické tinktury je prospěšný a neškodný. Kopytník obsahuje toxický asaron, který působí dráždivě a tlumí činnost centrálního nervového systému. Po požití rostliny se dostaví velké zvracení a průjem, dochází k podráždění ledvin, rozšíření zorniček. Intoxikovaný pociťuje celkovou slabost. Obvykle ale ke smrti nedochází, protože droga bývá z těla vypuzena zvracením či průjmem. U těhotných žen může dojít po požití kopytníku k potratu. Nejčastěji se z kopytníku sbíral oddenek (na jaře nebo pozdě na podzim), někdy jen list (v červnu až červenci) nebo celá rostlina (v srpnu). Nejvíce účinných (a také toxických) látek obsahuje oddenek. Rostlina voní kafrem či pepřem.
Dříve se kopytník používal jako antitusikum k tlumení suchého dráždivého kašle. Neměl by se podávat při produktivním kašli nebo chronické bronchitidě, kde by mohlo být tlumení kašle nebezpečné. Kašel slouží jako očistný mechanismus a stagnace hlenu by potíže jen zhoršila. Droga také prohlubuje činnost srdečního svalu, tlumí bolesti při ischiasu a chronických bolestech hlavy a migrénách, zužuje cévy (zvyšuje krevní tlak), uklidňuje, působí močopudně a zvyšuje střevní peristaltiku.
Jako nejúčinnější dávidlo se ve středověku používal čerstvý kořen či prášek z namletých usušených oddenků na hrotu kulatého nože.
Používal se také jako dávidlo u alkoholiků (bylinkový Antabus), např. ve Francii po velké konzumaci vína. Měl snížit touhu po alkoholu. Býval součástí kýchacích prášků a šňupacího tabáku. Jeho vdechnutí způsobí prudké kýchání, což se používalo při rýmě.
Používal se i při jaterních chorobách, žloutence a jako močopudný lék (diuretikum). Byl také vhodný při horečce a zimnici. Mattioli ve svém herbáři píše: „Rolníci nemají proti zimnici lepšího léku nad kopytník, z něhož si připravují lék následovně: vaří hrstku listí tohoto ve víně nebo vodě, osladí medem a několik dní to neustále ráno pijí.“
“Proti vodnatelnosti se má připravovati a užívati takto: Vezmi libovolné množství kopytníku, dej do nového polévaného hrnce, nalij naň nový mošt, hrnec dobře zamaž (uzavři a omaž) a nech státi 2 měsíce; na to proceď šátkem a pij ráno a večer. Toto víno uzdravuje vodnatelnost, žloutenku, zimnici ve čtyřech dnech, posiluje měchýř a ledviny a výborně čistí břicho od zbytečných vlhkostí.”
Vyráběly se z něj sirupy, tinktury nebo se podával ve formě prášku. Ve forma nálevu či odvaru se používal u suchého dráždivého kašle, ovšem jen po polévkových lžících 4x během dne.
__________________________________________________________________________________________________________________________________
Chcete vědět, po čem sáhnout, když vás začne trápit kašel, chřipka, rýma, bolesti v krku či horečka? Zkuste si do své knihovničky pořídit mého Domácího lékaře. Najdete tam podrobné recepty, jak si ihned poradit za použití nejběžnějších prostředků – tedy nejen rostlin, které najdete běžně kolem sebe, ale i pomocí vody, ovoce či zeleniny a jiných potravin, které najdete ve spíži. Pomocí mé knihy budete v této oblasti naprosto soběstační. Kniha je učiněným pokladem i pro maminky s dětmi.
Pokud se vám jedná o to, abyste tyto choroby vůbec nedostali, pak je pro vás určen i Domácí lékař II, kde se dozvíte, jak si posílit imunitu a vůbec celé tělo, co je to mikrobiota a jak o ni pečovat a další aspekty pevného zdraví.
Tištěná kniha Čarovná lékárna kolem nás je bohužel zatím vyprodaná, ale v pdf verzi jakožto elektronickou knihu, si ji stále pořídit můžete.
Jsem autorkou dvoudílné knižní série:
Domácí lékař aneb Jak sám bez cizí pomoci, zvládnout běžné nemoci.
Domácí lékař II aneb Jak pečovat o své tělo, aby nám nic nechybělo.
Při běžných infektech si můžete poradit sami.
Jsem také autorkou knihy:
(bohužel v současné době jen v elektronické formě, tištěná forma je vyprodaná)
Čarovná lékárna kolem našeho domu.
Báli jste se vždy začít užívat léčivé rostliny? Nevěděli jste, jak na to ?
