Tentokrát něco jiného než o bylinkách. Připravila jsem si jakousi reportáž o našem výletě do kraje žítkovských bohyní. Chtěla jsem se podělit o naše zážitky a jednak poskytnout někomu inspiraci k výletu do velmi zajímavého místa.
Jako bylinářku mne tato tématika, o které jsem slyšela jen z doslechu zajímala. Každoročně v době kdy jsou děti na táboře, jezdíme na kratší dovolenou jen sami s manželem – většinou do zajímavých oblastí Čech, Moravy a Slovenska. Krajinu pak procházíme pěšky nebo jezdíme na kole. Výběr nechávám v poslední době na manželovi. Tentokrát vybral oblast na rozhraní Moravského Slovácka a Bílých Karpat. Uvědomila jsem si, že pojedeme do kraje Žítkovských bohyní. Nastal čas, abych si knížky o bohyních konečně přečetla. Jako jedna z mála jsem se k nim zatím nedostala, což je divné, protože jsem vášnivou čtenářkou. Ale asi bylo na vině pracovní vytížení.
Jedním dechem jsem přečetla román Kateřiny Tučkové – Žítkovské bohyně. Téma velice silné a temné, nicméně až uhrančivé, nepustí vás, musíte číst dál a dál. Je potřeba pro náročnost tématu číst po částech, aby vás to moc nevtáhlo. Kniha je výborná, se spoustou faktů ale i fikce. Velice čtivá. Na konci knihy ale máte v sobě pachuť něčeho temného. Také si říkáte: “Co je pravda a co z toho je fikce?” Krom toho jsem si také v knihovně půjčila faktografickou knihu Jiřího Jilíka – Žítkovské čarování, která obsahuje právě spíše fakta. Byla vydána ještě před románem. Při její četbě se odprostíte od temného příběhu, který je do žítkovské krajiny v románu zasazen.
Po dočtení jsem věděla, že jeden z výletů, které v Bílých Karpatech podnikneme, bude právě do této oblasti. Zajímala mne nejen magická oblast, ale jako bylinářku především – jak vypadá tamní příroda a jaké jsou v místě léčivé rostliny. Mám také moc ráda lidské příběhy a přitahuje mne minulost.
Ještě než jsme se do obasti dostali, podnili jsme na kole výlet do okolí. Dojeli jsme k rozhledně Travičná. Mimochodem rozhleden jsme navštívili mnoho, ale tato byla unikát – poměrně vysoká, celá jen z ocelové konstrukce, nahoru stoupáte po velmi úzkém, točitém schodišti a po levé straně máte řídké zábradlí. Celou dobu vidíte pod sebou i vedle sebe onu obrovskou hloubku. Je to jako byste šplhali na komín. Výšek se většinou nebojím, ale tady jsem opravdu měla jak se říká “sevřený zadek”. Výhledy jsou krásné – na oblast Slovácka, Jižní Moravy a Bílých Karpat.
Kousek od rozhledny je salaš Travičná. Takový miniskanzen. O skanzen se stará pán s dlouhým, prošedivělým vousem, který tam po většinu roku také přebývá. Žije téměř poustevnickým životem, ale evidentně si s turisty rád povídá. Mluví jak o salaši, tak o sobě. Nemá lehký život, ale zdá se, že je tam šťastný. Na salaši má spousty léčivých rostlin, které rostou nadivoko, stará se o ovečky, husy, králíky. Dříve toto místo sloužilo i jako jakýsi malý přírodní park s dřevěnými přírodními atrakcemi pro děti. Je ale vidět, že není dostatek peněz na obnovu jak atrakcí, tak domů umístěných ve skanzenu. Vše jaksi chátrá a je omšelé. Nicméně tato omšelost dodává chaloupkám na autentičnosti. Nevidíme nic vypulírovaného a zrestaurovaného, jako to bývá ve většině skanzenů. Je to takové syrové a asi takto chaloupky vypadaly ve skutečnosti i v době. kdy v nich obyvatelé žili. Jsou zde stavby právě z Moravských Kopanic. Na salaš přes její omšelost stále jezdí dost lidí, někdy i celé autobusy, přespávají zde skauti.
Na rozdíl od obyvatel Žítkové, vousatý pán o bohyních mluví rád, ukazuje domky, ve kterých žily. Říká, že si myslí původní obyvatelé Kopanic přišli odněkud z východu- podkarpatská Rus či Ukrajina. Je to jeho domněnka.
Další den chceme udělat výlet přímo do Žítkové. Je škaredě, zatažená obloha, olověné mraky, nevíme, zda spíš nezmokneme. Ještě na počátku výšlapu se rozhodujeme, zda se nevrátit. Nakonec ale jdeme. Začínáme ve Starém Hrozenkově, který k Moravským Kopanicím také patří. Hned na počátku ale zjišťujeme, že přestože vede z Hrozenkova naučná stezka, značení je jakési podivné a nevíme, kudy se vydat. Nakonec to vypadá, že bychom měli jít první 2 kilometry podél velmi rušné silnice. Starý Hrozenkov je hraničním přechodem a proto kolem nás proudí tisíce aut včetně těžkých kamionů. Takhle se nám nechce. Ptáme se místní paní na cestu, ta nám ukazuje kudy jít, ale po značce to není. “Snad nechcete jít k Bohyni?” , říká. Je vidět, že tuto tématiku místní rádi nemají. Říkám: “Ale poslední bohyně přece už zemřela..” “No něco tam je, ale je to jen tahání peněz z lidí.” říká.
Jdeme kousek podél silnice směrem od hranic k České republice a za chvíli zatočíme doprava, vystupujeme do kopce po úzké asfaltové cestě, ale po chvíli se již vydáváme po úbočí kopce po cestě polní. Kolem je spousty keřů – trnky, kaliny, bezu chebdí … Pak přicházíme ke velkému, starému, asi opuštěnému jabloňovému sadu. Vypadá trochu strašidelně. Stromy jsou velmi staré, větve tlusté, pokroucené. Jablek ale spousty. Podél stromů spousty ostružinových keřů. Sad je opravdu velmi rozlehlý. Skrz propletené větve není vidět ani na oblohu. Stromy jsou umístěné v řadách, mezi nimi vznikají jakési stromové koridory.
Nakonec se dostáváme k lesu. Tady ale nevíme, jak dál. Manžel zkouší jít přes paseku zarostlou ostružiním, je to nepříjemné, ale cestu nachází, dokonce je již značená. Při prodírání trnitým houštím se mi vybavuje scéna z filmu Želary, kdy Aňa Geislerová prchá po návštěvě vypáleného stavení s oběšenými obyvateli a utíká skrz houští, je zraněná, má v sobě spousty trnů. Jakoby se to stalo někde tady. Dále jdeme již po značce většinou lesem, stoupáme do kopce. Konečně přicházíme do obce Žítková na asfaltovou silnici, tou stoupáme dál až na náves. Zde jsou informační tabule o naučných stezkách a informační středisko. Paní nám prodává mapu. Lze si tady také zakoupit všechny knihy o bohyních a o Moravských Kopanicích, je zde vystaven pěkný, vyšívaný kroj.
Jdeme dál až k Hotelu Kopanice. Zde si dáváme malé občerstvení. Paní, která nás obsluhuje nás navádí směrem, kde najdeme zrekonstruovaný domeček po poslední praktikující bohyni Irmě Gabrhelové. Vydáváme se tam – asfaltovou cestou za hotel, směr Boky a Bedové. Přestože jdeme po asfaltce a navíc je zatažená obloha, výhledy jsou překrásné. Vidíme na stranu moravskou i slovenskou. Cesta vede po hřebeni.
Po asfaltové stezce přicházíme k rodinné salaši – ovčí farma U kapličky. Zde nacházíme krásnou a kouzelnou nově postavenou roubenku s charakteristickou střechou ze slámy. Paní prodává výborné ovčí sýry a žinčicu. Objednáváme si sýrový talíř a dva hrníčky výborné žinčice. Jíme a popíjíme v nádherné krajině a protože je škaredě, jsme tu sami, což je další bonus.
Po občerstvení se dostáváme dál k dřevěné zvoničce, na které jsou tyto nápisy:
Nicméně máme smůlu, prohlídky v domečku dělá majitel pouze v sobotu a neděli. My jsme tu v úterý.
Chci si domeček bohyně alespoň z dálky vyfotit, ale asi se to bohyni moc nelíbí. Fotím na mobil, ale ten mne neposlouchá, mačkám tlačítka, ta ale jakoby se zbláznila a reagují úplně jinak. Foťák nefotí, místo fotky se mi otevírají kontakty, dotyková obrazovka reaguje úplně jinak než je běžné. Nakonec mobil restartuji a pár fotek se mi podaří udělat. Ale asi to není náhoda, říkám si.
Jdeme pak dál. Přicházíme na Šance na Bedovém, tady docházelo v minuslosti k bojům s Turky a Tatary. Scházíme kopec do Starého Hrozenkova a dostáváme se podél rušné silnice k autu.
Jeden z dalších dnů naší dovolené prší. Přemýšlíme, kam půjdeme. Rozhodujeme se pro skanzen ve Strážnici. Přestože chodíme s deštníky, je to zážitek. Konečně si plně začínám vážit věcí, které mi pomáhají v životě. Zajímavá byla například expozice praní prádla. Ještě počátkem 20. století se pralo na valše a to byl tehdy přepych- s mýdlem s Jelenem. Do té doby se pralo prádlo v potoce. Část skanzenu je opět věnována Kopanicím. V době, kdy v Luhačovicích stavěli krásné zděné domky se všemi vymoženostmi, na Kopanicích se žilo stále v polozemnicích se střechou ze slámových došků. Komín nevedl na střechu, ale ústil takzvaným sopúchem pod střechu na půdě. Když se topilo, kouř slámou prostupoval a vypadalo to, že střecha hoří. V každé rodině žili hospodáři a často i 10 dětí. Celkem tedy často i 12-13 lidí dohromady. V létě děti spaly na půdě, ale v zimě se museli všichni vměstnat do mítnosti 3×3 m. Na posteli spali hospodář s hospodářkou, ostatní na peci, lavicích a na zemi. Nepředstavitelné, že? Vybavila se mi moje dcera, která jednou dobu špatně nesla, že má pokoj 5×4 metry společně se svým bratrem. Každopádně skanzen je velmi pěkný a poučný. Je zde velký kontrast například k salaši Travičná. Zde ve skanzenu se nesmíte ničeho dotknout, téměř nikam do interiérů se bez průvodce nedostanete. Vše zrekonstruované, vypulírované. Na salaši byl pravý opak.
Naše dovolená pak probíhá spíše na Moravskím Slovácku, v sobotu máme odjíždět, ale na Žítkovou mne to ještě táhne. Chci se do domku Irmy Gabrhelové podívat. S manželem se domlouváme, že se sbalíme a domů pojedeme přes Žítkovou, kde si chaloupku prohlédneme v době, kdy majitel bude provázet.
V sobotu na Žítkovou přijíždíme poměrně brzy. V hotelu Kopanice je svatba. Na rozdíl od minulé návštěvy této oblasti je krásně, obloha bez mráčků. Procházíme se i po okolních stráních, fotím si byliny. Opět navštěvujeme salaš s velmi dobrými sýry a žinčicou. Ještě máme čas, tak se kolem potulujeme, zabloudíme po stráni dolů, ale to se nesetká s úspěchem, právě jede po cestě kolem majitel a láteří, co tam děláme, že je to soukromý pozemek. Je mi to líto, šli jsme se projít, jen abychom si ukrátili volnou chvíli a taky, že mne zajímá zdejší flóra. Nejsme zvyklá z našich Jeseníků, že by byl zákaz vstupu na louky a stráně. Ale přesto pána chápu, zřejmě prožívají nájezdy turistů kvůli bohyním.
Konečně nastává prohlídka domečku. Je nás tam spousta, zájem o bohyně je velký. Před tím jsem začala pochybovat, zda nám to čekání vůbec stojí za to, ale stálo. Bylo to moc pěkné. prohlídka trvala přesně 90 minut. Pan majitel ze kterého se nakonec vyklubala osoba, která nám vynadala za procházení se po pozemcích, byl velmi milý, sdílný a velmi poutavě vyprávěl. Mluvil hodně o svých peripetiích s koupí domku, opravami apod. Mluvil také o Kopanicích jako o zapomenutém kraji, kde žije spousty svérázných lidí. Také o tom, jak jim kniha Kateřiny Tučkové změnila život. Od roku 2012 tam jezdí nájezdy turistů, do té doby o tomto kraji nikdo moc nevěděl. Nájezdy byly často takové, že obyvatelé ztratili soukromí a museli si své pozemky oplotit a postavit závory. Už pána chápu. Mnoho obyvatel ale má chaloupky roztroušené na svazích a když jim zahradíte cestu, nedostanou se tam, je to problém. Také říká že z původních polozemnic se střechou ze slámy již žádné nenajdeme, nebo ano, ale jsou již k nepoznání zrekonstruované. Původní domky se rozpadly, byly totiž postavené z vepřovic – cihel z bláta a slámy, jakmile se porušila střecha, a do stavby začalo zatékat, domek se vlastně vodou rozpustil. Vzhledem k tomu, že máme z podobných cihel naši víkendovou chalupu, vím, o čem mluví. Pamatuji si na hrůzu, kterou jsem prožívala, když nám překládali střechu a já se po očesání původních tašek bála, ať neprší. Rodilí obyvatelé Žítkové turisty rádi nemají, nemají rádi ani bohyně, je to pro ně tabu. Většina z nich je věřících a toto téma je spíše okultní, berou to jako černou magii, která je církví odsuzována. Když do vesnice zavítá turista a ptá se na cestu k bohyni, často jej záměrně pošlou jinam.
Pan majitel ukazuje také na hotel Kopanice, který vystavěli v 70. letech, původně to byla internátní škola, kde přes týden bydlely děti z okolních samot, aby nemusely každý den šlapat kopce. V zimě by se do školy ani nedostaly. Stará škola je pak nyní změněna na penzion Žítková.
Říká nám také, že asfaltová cesta, kterou vidíme je poměrně novodobá, vznikla až po rozdělení Československé republiky, aby celníci měli snažší přístup. Do té doby existovaly jen polní cesty nebo se chodilo po stráních přes louky. Stěžuje si také na nedostupnost krajského města Zlína, do rozdělení republiky vše potřebné vyřizovali v Trenčíně. Povídá nám také o elektřině. Do 50. let téměř nikde nebyla zavedena. Sám majitel odtud nepochází, z Žítkové je jeho manželka. Snažili si koupit domeček, ale několik let se žádná koupě nedařila. Až narazili na tento domek, byl sice polorozpadlý, zarostlý ale neměli na vybranou. Chtěli jej zrekonstruovat pro sebe. Pak se ale z okolí dozvěděli, po kom tento domek je, kdo v něm žil – jedna z nejlepších a nejvyhledávanějších bohyní a také poslední bohyně – Irma Gabrhelová. Říkávalo se jí tady “Chlupatá”, její matkou byla neméně slavná bohyně “Struhárka”, kterou k léčení zvali až do Vídně. Když slyšeli tyto historky, řekli si, že domek zrekonstruují, aby mohl existovat dále, ale žít v něm nebudou. Po mnoha peripetiích s úřady si dům k bydlení postavili vedle. Později se dozvěděli, že udělali dobře. Na místo se sjíždějí různí lidé, kteří jej chtějí poznat, takže po rekonstrukci pozemek oplotili a zavedli prohlídkové hodiny v sobotu a neděli. Majitel se stal průvodcem po tomto magickém místě a je vidět, že jej tato role nesmírně baví. Historky vykládá s nadšením a pýchou. Jezdí sem i různí senzibilové, vědmy a šamani. Místo je prý velmi energeticky nabité, kříží se zde údajně 4 velké energetické prameny. Proto je v domku silné energetické pole, energie je pozitivní, ale mnoho lidí ji neustojí. Pan majitel vykládá příhody o návštěvnících, kteří omdleli po vstupu do stavení, nebo je to tam vůbec nepustilo. Já sama cítím v těle napětí a mravenčení v rukou. V objektu je zakázáno fotit a to hlavně z tohoto důvodu – silné energie. Majitel vypráví i historku o filmařích z televize, kteří do stavení přišli, ale udělalo se jim nevolno a z natáčení sešlo. Vybavuji si úterní peripetie s mým foťákem. Zákaz fotografování v objektu respektuji.
Spousty vyprávění probíhá na pěkném dvorku, vydlážděném placatými kameny. Domeček má nové omítky, kolem oken jsou zelené lemy. Hospodářská kamenná část je také zrekonstruována, kameny původně spojené hlínou byly rozebrány a vsazeny do malty. Stavení Irmy Gabrhelové bylo na tehdejší dobu místní poměry poměrně bohaté a moderní. Měla 2 obytné místnosti- kuchyň a ložnici (to byl luxus), ve stáji 2 krávy a koně (velké bohatství), kozu, slepice a prase. Dvorek je pěkný, po stranách jsou starodávné lavice pro turisty. Můžeme si natočit vodu do hrníčku z kohoutku v kamenné zdi. Je nám hrozné horko, sluníčko se do nás opírá. Proto si oddechneme, když se poté dostáváme do příjemného chládku Irminy kuchyně. Je zde pěkný sporák, stůl s lavicemi, v ložnici zrekonstruovaná truhla, skříně, postel a kolébka. Na zdi svaté obrázky. Vše zdobí záclonky a přehozy s klasickou kopaničářkou výšivkou. Většina výšivek pochází od manželky majitele, ale najdeme zde i staré kroje, které majitel sehnal, což je vzácnost, většina lidí v nich vidí jmění, nebo si je chtějí vzít do hrobu. Ze všeho sálá zvláštní energie. Majitel říká, že by v podobném stavení nikdo z místních nikdy nespal, bojí se. Také říká, že Irma zde fyzicky není, ale určitě nás pozoruje.
Před domkem nechali současní majitelé vystavět dřevěnou zvonici, která byla i vysvěcena. Ale stejně jako rekonstrukce domku, stavba nového domu, ani výstavba zvonice nebyla jen tak. Majitel musel hodně bojovat s úřady.
Každého napadne, proč byla Irma poslední bohyní. Nemá žádnou následnici? Údajně zasvětila svou dceru Štefku, ta ale řemeslo neprovozovala, nebo jen velmi málo. Na sklonku života trpěla psychickou poruchou. Žila na Slovenské straně v Drietomě. K vymýcení tradice bohyní přispěl zcela jistě komunistický režim, jak se dozvídáme i z románu Kateřiny Tučkové. Majitel se také o potírání bohyní zmiňuje a stejně jako Kateřina Tučková popisuje, že jediný režim, který nechal bohyně být a naopak je s zájmem zkoumal – byl paradoxně nacismus. Důvodem bylo zřejmě to, že Hitler a Himmler se o okultismus zajímali. Bohyně v tom byly ale nevinně.
Majitel se ještě na závěr zmiňuje o vzácných návštěvách, které v domku byly- navštěvuje jej Kateřina Tučková i Jiří Jilík, ukazuje fotografie současné první dámy paní Ivany Zemanové, která zde strávila 3 hodiny, návštěvu údajně plánuje i Dagmar Havlová.
Pak také připomíná, že děj filmu Želary je zasazen právě do oblasti Moravských Kopanic. Vybavilo se mi okamžitě vzpomínka, jak jsem se prodírala houštím z ostružin.
Na závěr si ještě kupujeme knížku od Jiřiny Pilátové Čarovný kraj, která popisuje těžký život na Kopanicích. Jsou tam milé ilustrace.
Zajímavé je také to, že jsme s manželem trochu nachlazení, kašleme. Nemám u sebe na dovolené svoje lektvary, takže jsem kašel nemohla dokonale přeléčit. Po odjezdu od bohyní se mi chvíli zdá, že je kašel ještě horší, špatně se mi dýchá. Přejíždíme do Jeseníků. Jakoby zázrakem do večera již oba nekašleme. Ustalo to.
Výlet do Bílých Karpat byl moc pěkný, mám novou sbírku fotografií spousty rostlin, které tam běžně rostou, u nás je ale nevidím. To samé platí pro celé Moravské Slovácko. Určitě se sem budu ráda vracet.
Ať je můj článek inspirací pro vás a tipem k pěknému výletu.
TROCHA HISTORIE A GEOGRAFIE:
Moravské Kopanice tvoří Starý Hrozenkov, Vyškovec, Žítková, Vápenice a Lopeník. Část leží i na katstrech obcí Pitín, Bzová a Komňa. Źítková je jakoby v centru. Hlavní obcí je Starý Hrozenkov, ve znaku nese hrozen, ale název obce má údajně spíše připomínat hrozné události – barbarské činy nájezdníků, kteří hrozenovským průsmykem opakovaně pronikali na Moravu.
Oblast Moravské Kopanice údajně získala své jméno podle toho, že těžce dostupná políčka na strmých svazích mohli místní lidé obdělávat pouze kopáním motykou – proto se jim říkalo Kopaničáři a odtud pak Kopanice. Prvními osadníky byli bezzemci a kočovní pastýři z Uher. Odlehlost a sociální a ekonomická izolovanost zapříčinila, že se na Kopanicích zachovaly velmi staré kulturní jevy. Také zrušení roboty bylo místním negramotným lidem oznámeno s cca padesátiletým zpožděním – Bojkovičtí páni tak nějak zapomněli. Až zjednal nápravu jeden právník, který tuto nespravedlnost řešil soudně.
Sama vesnice Žítková vznikla mezi 17.-18. stoletím, v návaznosti na starší osídlení v okolí dnešního Starého Hrozenkova. Hlavní vlna osídlenců přišla z východu (takže vousatý pán na Salaší měl pravdu), ale národnostní složení není přesně známo. Zástavba je velmi rozptýlená, pod Žítkovou patří i odlehlé oblasti- osady-Koprvasy, Boky, Hutě, Pitínské paseky, Rokytová, Skaličí, Bedové a další. Název obce je údajně odvozen od slova žítek (život), který zde musel být často obnovován po nájezdech Turků, Tatarů a dalších účníků. V jiných pramenech se uvádí, že název pohází ze slova žito, pravděpodobnější je ale první verze.
Za starých časů se obyvatelstvo živilo zemědělstvím, pastevectvím, výrobou dřevěných nástrojů, které prodávali na trzích v okolí, dřevěného uhlí a sušením ovoce. Až do 2. světové války to byla obec s chudým polním hospodářstvím. Kvůli tvrdým podmínkám, poloze vesnice na karpatských vrších a odlehlosti od světa, došlo k vytvoření izolované kulturní oblasti, kde mezi obyvateli hrála silnou úlohu tradice. V 50. letech nastal velký odliv zdejších obyvatel, kteří díky kolektivizaci museli za prací do továren v Bojkovicích, Trenčíně a Uherském Brodě.
Největší slávu ale získala Žítková díky bohyním- moudrým, ženám, které svou jasnozřivostí, tajemností a léčitelskou schopností přitahovaly návštěvníky z blízka i z daleka. Název bohyně pochází ze skutečnosti, že při svých zaříkáváních a léčbě prosily Boha o pomoc. Byly známy již od 17. století. Se svými bolestmi a problémy se sem sjížděli lidé z celého Rakouska- Uherka. Bohyně léčily často nejen tělo, ale i duši člověka. Pomáhaly také nemocným zvířatům. Vyznaly se v léčivých rostlinách, řešily sousedské spory, dokázaly přičarovat partnera, dokázaly i najít ztracené či odcizené věci. “Bohyňování” bylo prastaré, často bylo dědičné, matka vyučila prvorozenou dceru, ta pak zase svoji. Každá se ale na bohyňování nehodila, proto se tomu naučily i jiné ženy. Díky svým schopnostem byly v minulosti často pronásledovány a pranýřovány nejen církevními hodnostáři, ale i vzdělanci, lékaři apod. Jsou známy čarodějnické procesy s mučením, které probíhaly hlavně v Bojkovicích, ale ani další režimy včetně toho komunistického nebyly v potírání tohoto jevu o nic lepší. Dokonce jsou známy i případy, kdy se vlastní děti zřekly své matky- bohyně, aby neohrozily svou profesní kariéru. Ale díky snaze vymýtit tyto praktiky je ve spisech zachováno mnoho informací o této činnosti (například spisky od faráře Josefa Hofera (bohyně nenáviděl), v současné době vydáno přepracované vydání od Vlastimila Hély- Tajemství bohyní na Žítkově)
Nejvyšším vrcholem Moravských Kopanic je Velká Javorina ( 970 m), k dalším významným vrcholům pak patří Lopeník (911 m), na slovenské straně Chmeľová (925 m). Bílé Karpaty jsou nejvyšším pohořím jihozápadního okraje karpatského horského systému. V roce 1980 byla oblast vyhlášena jako Chráněná Krajinná oblast Bílé Karpaty. Od roku 1996 je součástí biosférické rezervace UNESCO. Oblast je charakteristická květnatými loukami. Na jaře na místních loukách vykvétá celá řada druhů chráněných orchidejí.
NÁŘEČÍ NA KOPANICÍCH
Moravské Kopanice měly nestálé osídlení, v různých obdobích se zde usazovali lidé z různých oblastí (Rusíni, Poláci, Slováci, Maďaři), což vedlo k tomu, že se zde vytvořilo velmi specifické nářečí. Na Kopanicích se nemluví, ale “rečnuje”. Například, nepoužívá se hlásky ř- řepa- repa apod. Naopak používají hlásky dz- dzedzina- vesnice, sudzí. cizí, dzeci- děti. Infinitiv nekončí na t ale na c- kúpic- koupit, robic- pracovat… apod.
Jsem autorkou také e-booků : „Jak se stát bylinářem, když o tom zatím nic nevím. „
„Jak se vyznat v účincích rostlin.“
„Čarovná lékárna kolem našeho domu“
